Který smysl nám může scházet nejvíc? Nevím. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel až do minulého pátku. V rámci zasedání mezinárodní sportovní organizace FICEP ve Vídni jsme večer navštívili restauraci, která je poněkud jiná. Jídla se tam jí v naprosté tmě a obsluhují vás nevidomí. Aspoň jednou se tak role obrátí a vidoucí člověk je tak trochu vydán napospas těm, kteří nevidí.
Před vstupem do restaurace mají všichni přirozené obavy, protože neví, co je čeká. Zkušenost je to ale výborná. Náš nevidomý průvodce odvádí jednu skupinu za druhou (samozřejmě ve tmě) ke stolu a už tady jste odkázání na jeho hlas a na kontakt se svými kolegy. Postupně přináší jídla, které se pokoušíme ve tmě sníst. A nutno říci, že to jde, dokonce náš stůl má abnormální spotřebu vína, které ve tmě zvláště chutná. Postupně si na naprostou temnotu zvykáme a daří se nám i do syta najíst.
Přesto přemýšlím o těch, pro které slepota není jen zajímavou zkušeností, ale životním údělem. Napadá mě spousta věcí: že malicherné problémy, které musíme řešit doma, v Orlu, politice, vlastně nic nejsou, že je daleko těžší mluvit s někým, když ho neslyšíte nebo že při absenci zraku je nutné klást větší důraz na jiné smysly.
Možná bychom měli více zavírat oči a více zkoušet naslouchat svému okolí.
